Nespočetné dešťové kapky vytrvale trénující prstoklad na stříškách našich deštníků nás rytmicky doprovodily až ke dveřím Adalbertina. V teplém a útulném, bohužel však poloprázdném sále, jsme se stali zaujatými diváky pohádky o Ošklivém káčátku. Byl to příběh kouzelný, úsměvný i dojemný zároveň. Herci hráli s plným nasazením, a přestože jsme na konci tleskali z plných sil, potlesk, který několik  málo zaplněných řad vyloudilo, byl bohužel jen chabým poděkováním za vynaložené úsilí herců.